Pasohlávky 27. - 30. červenec 2011
Den první: Rakousko.
Ráno vstávám vyspale nevyspalý a hluboce se zamýšlím, co s dvěma volnými dny. Zda hýřit, nebo jezdit. Počasí je spíš na hýření ale když už jsem na té jižní Moravě, tak bych měl navštívit sousední státy a uklidnit napjaté mezinárodní vztahy. Volba padá na Vídeň a jak se zrychlují po ránu moje myšlenkové pochody, stoupá i rychlost na tachometru mojí železné kobylky. Je rozhodnuto. Stále vpřed, a neohlížet se. Dva kilásky za hranicí mi zapálí, že bych měl informovat manželku o trase dokud to ještě operátor dovolí. Nemaje aktivovaný roaming přesto se mi ucho plní milou radou mojí drahé polovičky, abych jel pomalu. Beru si radu k srdci, pokud je silnice mokrá. Na suché to prostě nejde, ale na druhou stranu se mám rád a neriskuju. Přesně v místě, kde se silnice mění na dálnici začíná pořádný slejvák. Tahám za knipl ale odbočit není kam. Tož se skloním za štít valím na Vídeň. Rakušáci si myslí, že s nimi chci závodit, když jsem v předklonu a o to víc se snaží mi dokázat kvalitu svých plechovek, čímž mi dělají pěknou mlhu a přes štít vidím prdljas. Cesta ubíhá v režimu vykouknout, sklonit, vykouknout ……., až zjišťuji, že Vídeň už byla. Právě včas přechází slejvák v zavlažovací deštík a tak se mohu orientovat podle cedulí a šťastně zaparkovat pod stromem na jižním předměstí Vídně. Vyždímu motorku, mne není třeba. Nepromok bunda a chráněné nohy s teplým foukáním na Goldwingu mi zajistilo relativní sucho. Na GPS znovu nastavuji centrum Vídně z aktuálního místa, ale vzhledem k vytrvalému dešti projíždím pouze předměstím. Zastavuji, dávám cigárko tady, cigárko támhle a pořizuju pár foteček architektury a infrastruktury. Dlouho se nikde nezdržím, protože jak stojím, tak mě štít nechrání a prší mi do klína. Nastavuji GPS a zase hajdy do Pasohlávek. Prší už sice drobně, ale vytrvale a přesně kde déšť začal na cestě tam, tak taky končí na cestě zpět. Na nějaké projížďky do okolí už je pozdě, tak zajíždím za branku u známých. V teple se zahřívám rumíkem abych se mohl následně zchladit pivkem a v devět večer hurá na ubytovnu do suché postele. Takhle jsem se nevyspal už dlouho ani doma. Jako když mě do vody hodí J.
Den druhý: Slovensko – Rakousko.
Ráno vstávám perfektně vyspalý a hluboce se zamýšlím (už to začíná bolet), co s druhým volným dnem. V 7:15 procházím Pasohlávky a hledám, kde posnídat. Nikde nic, jako v Somálsku. Nakonec nacházím místní samošku a konečně si dopřávám vepřovou konzervu (!!! měli výběr ze třech !!!). Koupil jsem tu s největším obsahem masa a bez kůží. Fakt ty emulgátory, konzervanty, barviva a já nevím co ještě, chutnají dobře. Přesto jsem rád, že to nemusím konzumovat pravidelně. To už ale otevírají zahrádkovou restauračku u ubytovny. Objednávám si kávu a prohřívám trubky. Následně prohřívám i motor stroje a vyrážím do dalšího velkoměsta. Na Bratislavu Vávro, na Bratislavu. Počasí vypadá mnohem lépe než včera, dokonce i paprsky prosakují. Při průjezdu první obcí na Slovači mi nějak chybí hraniční přechod. Tak chvíli sleduji zrcátka, kdy se za mnou objeví místní pořádkoví Jánošíci a napaří mi pokutu za nepřiměřenou rychlost na hraničním přechodu. Nic se neděje, tak se rozhodnu, že na ně počkám a dám si kafe. První obec jsou Kúty, první zastávka a hnedle tak vynikající zmrzlina. Fakt mi připomíná smetanovou zmrzlinu, která se prodávala za komančů v Pardubicích na nádraží. Panu majiteli ledovou lahůdku pochválím a s poděkováním odjíždím. Další zastávka je v Malackách. Musím „podojit“ bankomat o pár Euro na kafe a případné suvenýry. Co kdybych náhodou narazil na něco, co u nás nemají, aby sousedi čuměli :). Chci také rozměnit Eura a po kousku cesty zastavuji v Stupavě u kostela na kafe. Automaticky turka servírují se slazenou sodovkou, vše za 1,2 Eu a tak světácky přihazuji na 1,5 Eu, protože kluci jsou sympatičtí, rychlí a posezení je kulturní a čisté. Prostě tak, jak má kavárna vypadat. A zase jedu a jedu, kochám se a kochám a ejhle, už vjíždím do Bratislavy a míjím nějaké větší parkoviště vlevo. Začaly se hlásit dvě kafíčka od rána a proto otáčím na první křižovatce a honem se vyvenčit. Není to parkoviště ale urnový háj s parkovištěm a já mám těžce akutní dilema, jak to udělat, abych neznesvětil památku zesnulých nebo kalhoty, když jsem asi 150m od vstupu. Zadaří se za nevyužitým stánkem na samém okraji parkoviště. Nyní mám velkou Bratislavu před sebou, slunce praží, slyším anděly, no prostě je mi skvěle. Protože jsem se nechtěl na GPS probírat všemi bratislavskými ulicemi, které by mi mohly být povědomé, mám trasu nastavenou do středu města. Jedu, jedu a najednou stojím, křižovatka a konec trasy na GPS. Svítí červená, tak je čas se rozhodnout kam odbočit. Líbí se mi ulice s prvorepublikovou architekturou. Rozsvěcí se zelená (na Slovensku je stejná jako u nás – pozn.autora), zatočím, zase kousek jedu, ale není kde zastavit. Všude plno jak v Praze a najednou zázrak, vidím malý prázdný flek, odkud odjíždí auto a zůstává pouze (tipuji) asi nějaký místní švihák v obleku s koženou taštičkou. Zaparkuju, sundám blembák, stáhnu rukavice, vytáhnu elektrické cigáro a s druhým práskem jsou u mě policajti, jestli prý mám nějaký problém. Tak odvětím „nééé próóóč?“ a oni na to že stojím před ambasádou a začali tahat notýsky. Vyráží mi studený pot, ale nasazuji akcelerační češtinu tak, abych mluvil víc než oni, že jsem se jako nějak zamotal a nevím kam a jako že ….. . Tím jsem zaměstnal jejich myšlenkové pochody tak, že se jim zpomalily ruce. Nakonec se mi podařilo je překlopit na verbální komunikaci a že prý musím ihned odjet. Zcela je chápu, protože do kufrů na Goldwingu se dá teoreticky naskládat tak 150 - 200 kg trhaviny. Nevím ani koho je to ambasáda a vůbec, většinou v tak krásný den nemám chuť něco vyhazovat do povětří. Tak se okamžitě pakuju a mažu pryč, prostě někam, kde nebude stát někdo v obleku s koženou taškou. Jedno místo se mi líbí, velikostí přesně pro motorku, nikde zákaz ani parkovací automat a proto mi něco šedého pod přilbou přikazuje zastavit. A tentokrát ta šibalka šedivá vybírá dobře. Jsem pod bratislavským hradem na nábřeží arm.gen.Ludvíka Svobody u Dunaje s výhledem na kotvící výletní lodě a Nový most s restaurací UFO. Tak na nějaké takové místo jsem se v Bratislavě chtěl podívat a jsem tam ani nevím jak. Slunce stále praží, voda šplouchá a romantické nábřežní korzo pro večerní milenecké procházky ve mně vyvolává vzpomínku na vepřovou konzervu v kufru. Nikdo poblíž na dohled a tak se dávám do díla. Dobře jsem se nafutroval v českém stylu a dopíjím poděbradku. Povzbuzen tím zážitkem začínám pořizovat snímky stylem otáčet se a mačkat závěrku. Doma ten panoramatický snímek s třicetistupňovými dírami vyhodnotím a vypaběrkuju. V pokračující euforii naklepu do GPS cestu zpět a vydávám se za dalšími zážitky. A že budou!! První co mě udivuje jsou rakouské cedule. No nic, říkám si, džípíeska mi vybrala snadnou a rychlou cestu. Cestou dělám přestávky, fotím panorama vlevo a pak zase vpravo a už mi je divný, že jsem furt v Rakousku. Když se začínají čím dál častěji objevovat odbočky na Vídeň, číhnu na mapu trasy v přístroji a hnedle je jasno. Nezvolil jsem start z aktuální polohy, ale z Vídně, která tam někde zůstala v paměti viset. Houby zle, říkám si, alespoň se do sytosti projedu. Obloha se ale začíná cestou na západ zatahovat a ten tmavě šedý koláč na nebi na severu je přesně tam, kde být nemá. Hned mě napadlo, že to bude to samý, jako včera na dálnici. Řeším věc tak, že když se k mračnu přiblížím, stačí zastavit a dát si kafe. V právě příslušné menší vesničce vidím menší kavárenskou zahrádku s menším parkovištěm. To je ono a už stojím v kavárně, jako že mi Eura tečou i ušima a ptám se, jestli si mohu vzít kafe ven do zahrádky. Prej můžu. Tak mi dejte tureckou kávu, no prostě tu s lógrem povídám. Udiveně na mě děvče civí, přidržuje se jedné z mnoha páček na pressu a pak s profesionálním úsměvem odvětí, že turka vůbec nedělají a jakou že si dám teda kávu. Se stejně profesionálním úsměvem jí odvětím, že jak nenajdu na dně lógr, že to nepiju a s poděkováním odcházím. Než naskočím na železného oře, stojí děva ve futrech s nějakým maníkem se sombrérem na hlavě, asi se podívat, který že buran ještě pije tureckou kávu. Když spatří motorku, ukazují z povzdálí palec nahoru. Jen mě zamrzí, že ten palec od lepé slečny patří motorce a ne mojí maličkosti. Na druhou stranu ale kdo ví co to je za šotka v sombréru. Třeba to je fakt palec pro mě. To už na nic nečekám a prudce povoluji spojku na jedničku. Dál už cesta probíhá tak, jak má až do chvíle, než v dálce zasvítí hodně dlouhej had blikajících brzdových světel. Než bych popojížděl po dvou metrech, odstavuji se naproti čerpací stanici s vidinou turecké kávy. Ale ouvej. It´s the same. S tím rozdílem, že to je jen automat. Obsluha čerpačky mi přátelsky radí, že jestli chci turka kafe, tak ať si zajdu přes ulici k „mamá Rose“, ta mi ji prý udělá. Žádnou ceduli ani růžovou omítku nevidím a stejně, tolik Euro, kolik by asi mamá Rose potřebovala, jsem si ani nevybral. Myšlenka na kafe na rakouské straně hranice se zcela vypařila. Fronta se trochu rozhýbává a asi po 300m za semaforem, který má z naší strany červenou snad stále, cesta zase ubíhá normálním tempem. No, normálním. V Rakousku jsou zvyklí jezdit po silnicích první třídy do 120 km/h. Jestli ne všude, tak z Vídně do Brna určitě. Ostatně, silnice na to mají. A policie? Nevím jaký je nápis na dveřích služebních vozů rakouských policistů, ale slušelo by jim „Neprudit a nebuzerovat“. Za celé dva dny jsem viděl jen jedno auto projet k hraničnímu přechodu a zpět a pak jedno na přechodu silnice na dálnici, kde bylo rozšíření do více jízdních pruhů. Ti ale seděli v autě a znuděně pozorovali provoz. To na naší straně čáry policie opravdu pečuje o bezpečnost motoristů. Jen jsem přejel hranice na moravskou stranu, už u vjezdu do kempu Pasohlávky stáli s plácačkami a plnili normu i peněženky.
Závěr a postřehy:
Celé to dvoudenní cestování bylo vcelku velmi vydařené. Večerní kuchyně spolužačky Jany byla špicová. Hlavně řízky z bejčích koulí. Už jsem jedl šneky, žabí stehýnka, raky ale koule ne. Teda řeknu vám, byla to lahůdka, když se to umí připravit a udělat. Jak nebudete vědět, že to jsou zrovna bejčí žlázy, tak už nebudete chtít nic jiného, ani řízky z kuřecího. Já měl menu Janou avizováno dopředu a příště si dám zase.
Jestliže na silnicích v Rakousku nevyšilujete a držíte se ostatních účastníků silničního provozu, jedete o dost svižněji než v Česku a nikdo si Vás ani nevšimne. Služby jsou na úrovni i v malých obcích, jak na Slovensku, tak v Rakousku. Lidé milí a usměvaví. Silnice tam kde jsem jezdil a tedy i popisoval jsou velmi dobré. Na Slovensku za hranicemi vypadaly sice jako II. třídy a možná že i byly, ale záplatované opravdu s citem. Žádné nerovnosti a hrboly. Dlouhé a rovné trasy do nedohledna třeba i mezi kukuřicí sváděly k letu až 160 km/h ale strach, že pod kola vlítne z porostu nějaká zvěř snižuje rychlost na max. osmdesát a dost. Přírodních zákoutí a vůbec pokoukání je za hranicemi více než dostatek a tak není kam spěchat. Příště si nezaplatím noclehy tři na jednom místě (tentokrát to bylo na pozvání do Pasohlávek) ale jen jeden a přespávat budu tam, kde večer pověsím přilbu. Stejně vezu kompletní stanování i vaření s sebou.